Česká umělkyně Alžběta Josefy absolvovala uměleckou rezidenci v izraelském městě Arad, nacházejícím se na pomezí Negevské a Judské pouště. Během svého pobytu se věnovala zkoumání vztahu mezi krajinou, tělem a prostorem, což vyústí v příštím roce ve vytvoření site-specific instalace přímo v poušti. V rozhovoru reflektuje svou zkušenost s rezidencí, inspiraci pouštním prostředím i svůj tvůrčí proces.
Mohla bys nám říct něco bližšího o tom, jak Tvoje rezidence probíhala a čemu jsi se v Aradu věnovala?
Rezidence byla výjimečná zejména charakterem krajiny. Poslední dobou jsem fascinovaná pouštěmi a město Arad se nachází v jižním distriktu Izraele na pomezí Negevské a Judské pouště. Většinu času jsem trávila v usebraném módu v residenčním domě s ateliérem a co nejčastěji jsem se chodila procházet do pouště, kterou jsem měla jen 20 minut chůze od domu. Většinu této přípravné residenční části jsem tedy věnovala pobývání v přírodě, zažívání krajiny a přemítání o tématu liminálních situací, které jsou tématem in-situ objektu, který tam budu v příštím roce vytvářet.
V průběhu rezidence jsi v prostorách ACAC uspořádala tvůrčí workshop pro veřejnost. Jak vše probíhalo a jak se Ti obecně spolupracovalo s lidmi z ACAC?
Na workshopu v prostorách galerie ACAC Contemporary Art Center jsme pozvali místní komunitu k objevování tvůrčího potenciálu písku. Před rozbřeskem jsem ho nasbírala a účastníci vytvářeli obrazy lepením zrnek na připravený podklad. Každý účastník se mohl rozhodnout, zda vytvoří abstraktní kom¬pozici, symbolický práh, nebo osobní motiv inspirovaný pouštní krajinou. Téma jsme zvolili totožné s názvem dlouhodobého projektu Českých center „Safer Spaces“, který se zaměřuje na pojetí bezpečí v individuální i společenské rovině, zejména skrze kulturu a umění. Nebyla jsem si nejdříve úplně jistá, zda téma není příliš silné, vzhledem k celému kontextu a situaci v zemi..ale naopak - bylo to uvítáno a přineslo to za¬jímavé rozhovory.
Lidé z Arad Contemporary Art center, v čele s Leou Abir, což je umělecká ředitelka centra a kurátorka působící v oblasti současného umění, byli obohacující nejen na profesní ale také lidské rovině. S Leou jsem pak měla možnost navštívit několik vernisáží výstav v Tel Avivu a také jsem s ní a jejími studenty byla na otevření Rahat Art Gallery. Město Rahat je největším beduínským sídlem na světě a tato galerie je první galerií ve městě, založená na podporu začínajících místních umělců a tvůrců z regionu. Iniciuje mezikulturní dialog, komunitní projekty a propojuje tradiční řemesla se současným uměním.
Jaký pro Tebe osobně měla rezidence přínos? Jak se Ti tvořilo v prostředí pouště?
Osobní přínos mi splývá s přínosem tvůrčím. Není tam pro mne žádný šev. To, co jsem tam zjišťovala v úvaze o tvorbě, bylo zároveň zjištěním o mně a naopak. To mám na umění ráda, že toto přináší. A poušť, jak už jsem zmiňovala, má na mě velice intenzivní účinek. Takže jakékoliv procesy, tvůrčí i psychomentál¬ní, byly blíže mému uvědomování. Nikde jinde než v pouštích jsem takovouto kvalitu nastavení hlavy nezažila.
Rezidence bude mít pokračování v příštím roce, kdy by jejím vyvrcholením měla být instalace tr¬valého objektu v poušti poblíž Aradu. Už máš promyšlené, jak to uchopíš?
S určitou vizí už jsem tam jela, protože jakýsi návrh nebo spíš idea byla představena už ve výběrovém řízení. Věděla jsem ale, že tam musím přijet s otevřenou hlavou, s předpokladem, že místo si bude říkat samo o to, co si žádá.
Mým záměrem je nalézt citlivé a přitom přesné vymezení prostoru - zónu, která vybízí k jakémusi prožit¬ku, například k intenzivnějšímu uvědomění si propojení prostoru a těla či k nějaké vnitřní reflexi. Pravděpodobně bych pracovala s čtvercovou formou vytyčenou na zemi. Čtverec mi přijde skvělý zejména tím, že má všechny své strany stejně dlouhé, a staví se tak ke všem světovým stranám rov¬nocenně - žádnou z nich nepreferuje.
Od začátku jsem ale věděla, že musím být opatrná. Aby dílo nebylo necitlivým zásahem nebo se v důsledku nestalo hrubou formou kolonizace. Protože poušť sama o sobě je krásná, a člověku velice brzy dojde, že je krásná právě tím, že je prostá...tedy moje úvaha o objektu je teď zejména v rovině - jak moc, jak málo tam vnést.
