Gili Rahat je performativní umělkyně, multidisciplinární tvůrkyně a facilitátorka působící v Jeruzalémě. Její práce vychází z divadelního jazyka, který kombinuje fyzické divadlo, pohyb, sochařství, zpěv a práci s objekty. Studovala na School of Visual Theatre a v programu Practis v Machol Shalem Dance House, kde také působila jako kurátorka, programová ředitelka a umělecká mentorka. Gili byla vybrána českým centrem Tel Aviv na kurátorskou cestu na festival české taneční platformy.
Jaká byla vaše cesta do Prahy? Byla to vaše první návštěva? Jaké jsou vaše dojmy? Moje cesta do Prahy – a do České republiky obecně – byla prostě úžasná. Byla to moje první návštěva této země a byla jsem naprosto okouzlena. Krása města mě nechala bez dechu; měla jsem pocit, jako bych se procházela pohádkou – možná dokonce několika židovskými pohádkami. Jedním z nejdojemnějších momentů byla návštěva židovského hřbitova poblíž Žižkovské televizní věže a židovské školy, díky českému příteli, který studoval tanec v Izraeli. Společně jsme se také zúčastnili šabatové bohoslužby ve Staré nové synagoze – přímo pod podkrovím Golema.
Praha na mě zapůsobila jako pulzující, živé město s jedinečnou rovnováhou mezi rafinovanými, elegantními podniky a intimnějšími undergroundovými prostory, jako jsou PUNCTUM a ČÍTÁRNA UNIJAZZ. Zamilovala jsem si malá divadla, exotická kina a způsob, jakým se příroda organicky prolíná s městem. Byla tam zdravá rovnováha mezi jemností a drsností – jako přechod z luxusní kavárny na bleší trh.
Povězte nám něco o České taneční platformě. Jak se vám líbila? Bylo tam něco, co vás zvlášť zaujalo? Česká taneční platforma odrážela stejnou bohatost a rozmanitost, jakou jsem zažila v samotném městě. Během tří intenzivních dnů jsem viděla 11 představení, která sahala od současného experimentálního tance s cirkusovými prvky až po moderní taneční díla s pozoruhodně propracovanou a působivou produkcí.
Pohostinnost v tanečním centru PONEC byla opravdu vřelá a dojalo mě, když jsem se dozvěděla o historii a vývoji centra v průběhu let. Obzvláště mě dojalo, jakou podporu poskytli ukrajinské taneční komunitě – po vypuknutí války zorganizovali taneční konferenci pro ukrajinské umělce. Prokázali tak hluboký smysl pro solidaritu a silné sociální povědomí v rámci české taneční scény.
Velký dojem na mě udělala také vysoká úroveň tanečníků a profesionalita inscenací.
Máte nějaké závěrečné postřehy, o které byste se chtěla podělit? Po festivalu jsem měla příležitost trochu prozkoumat okolí. Připojila jsem se k rodině svého českého přítele na oslavu konce zimy – s velkým ohněm a grilovanými klobáskami! Bylo to krásné setkání s místními tradicemi, které bylo velmi osobní a lidské. Příroda, hrady, půvabné domečky a celková vřelost lidí na mě zanechaly hluboký dojem.
Jsem opravdu vděčná za příležitost zúčastnit se České taneční platformy a objevit tak bohatou a mnohovrstevnatou uměleckou scénu. Doufám, že navázané kontakty budou pokračovat i nadále.
