Česká spisovatelka Anna Štičková vystudovala literaturu a tvůrčí psaní, poté pokračovala magisterským programem management v kultuře na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V současné době se v rámci doktorského studia věnuje problematice knižního trhu, malým nakladatelům a knižním profesionálům. Působila v nakladatelství Nová beseda. Spoluzaložila Asociaci malých nakladatelů a knihkupců a aktivně působí v Asociaci spisovatelů. Na základě její výzkumné stáže v Izraeli, zaštítěné Českým centrem Tel Aviv, s ní Israeli Professional Visual Artist Association uspořádala diskuzi k tématům statusu umělce, kulturní politiky a spolupráce se samosprávami.
Jak se stalo, že Vás zástupci telavivské kulturní obce pozvali na kulatý stůl o kulturní politice?
Pozvání přišlo díky spolupráci s Českým centrem. Svoji několikatýdenní doktorskou stáž jsem strávila v Izraeli výzkumem kulturní politiky, knižního provozu a nezávislé literární scény. Tuto stáž České centrum zaštítilo. V rámci výzkumu jsem se snažila hledat i cesty pro překlady českých knih do hebrejštiny, příležitosti pro české autorky a autory na literární akce v Izraeli a podobně. Všechny tyto aktivity jsou součástí kulturní diplomacie a potažmo kulturní politiky. V Izraeli – stejně jako jinde – probíhá diskuse o tom, jak lépe zajistit uměleckou práci, důstojnější honoráře a tak dále. Na základě toho jsme dostali spolu s ředitelem Janem Šternem pozvání právě k jednání o tom, jak v Česku a vůbec v Evropě pojímáme problematiku nejen statusu umělce a umělkyně.
Co bylo tedy tématem setkání?
Kromě výše zmíněných pracovních podmínek umělců (především výtvarných) a statusu umělce to byla kulturní politika obecně, její principy a mechanismy nebo třeba jak a skrze které úrovně samospráv prosazovat potřebná opatření.Diskutovali jsme tedy možnosti, jak spolupracovat s ministerstvem kultury, ale také s radnicemi, jaká jsou efektivní řešení a kudy cesta nevede. Jedním z jasných zjištění byla nutnost sdružování a spolupráce umělců mezi sebou. Jako jednotlivec či malá skupina je mnohem těžší dosáhnout změny, konzultovali jsme proto i význam asociací a profesních sdružení.Všechna tato témata jsou předmětem mé dizertační práce, kulturní politice se věnuju i profesně, byť je mým zázemím literatury, principy výtvarného umění a literatury a ostatní kulturní politiky jsou si velmi blízké.
Co Vaše partnery nejvíce zajímalo?
Především situace u nás v oblasti odměňování výtvarných umělců, systém podpory galerií a jednotlivých umělkyň a umělců. A také chystaná legislativa ke statusu umělce a přístupy, ke kterým se naše legislativa z možných řešení přiklání.Diskutovali jste také různá opatření napříč Evropou, ať už to byly honorářové řády v Rakousku, nebo definice kulturního profesionála v Portugalsku.
Jaká je situace v Izraeli ve srovnání s Českem a Evropou?
Izrael není součástí mezinárodních sítí, jako je třeba Kreativní Evropa nebo Fondy EHP a Norska, na což jsme u nás zvyklí a do určité míry spoléháme na to, že část kultury se dofinancuje právě skrze spolupráce a projekty z těchto sítí. To vede izraelskou kulturní scénu k větší snaze měnit situaci zevnitř a vytvářet tlak na státní i regionální úrovni.V současné době jsou místní umělci také pod tlakem různých iniciativ, které volají po cenzuře a odmítání izraelského umění ve světě. Jejich situace je tedy mnohem složitější a nyní těžko porovnatelná.Nicméně je evidentní, že v prosazování některých svých zájmů – především na úrovni města Tel Aviv, kde je kulturní scéna nejživější – jsou mnohem dále než my.
